Budova základní školy čp. 178

Základní škola

Nové školské zákony z roku 1869 změnily poměry ve školství. Staré konfesijní školy byly zrušeny a zřízeny školy obecné. Také v Telecím byly dosavadní církevní „farní“ školy, jednotřídní škola evangelická a jednotřídní škola katolická, roku 1873 spojeny v jedinou dvoutřídní školu obecnou. Počet žactva na nově zřízené škole obecné byl veliký a neustále stoupal, proto byla roku 1880 zřízena při škole ještě třetí třída a místnost pro ni byla upravena z hospodářských místností v zadní části bývalé katolické školy. Tak potom byla v bývalé evangelické škole čp. 156 I. třída a v bývalé katolické škole čp. 69 II. a III. Třída. V roce 1904 byla III. třída na zdejší škole tak přeplněná, že mnozí žáci museli psát a kreslit i u oken a na stupni před tabulí. V maličké místnosti se totiž tísnilo 90–100 dětí. Proto byla roku 1906 zřízena při III. třídě pobočka a umístěna prozatím v evangelickém sirotčinci čp. 107. Na přímý rozkaz okresní školní rady rozhodla se nakonec místní školní rada a obec, že postaví novou budovu pro čtyřtřídní obecnou školu. Roku 1908 svěřila vypracování plánu a rozpočtu vrchnímu inženýru Ferdinandu Havlíčkovi z Prahy a provedení stavby pak zadala staviteli, architektu Václavu Medkovi z Hlinska. Z jara roku 1909 bylo započato se stavbou. Ještě téhož roku byla budova postavena, opatřena vazbou a přikryta taškami. V roce 1910 byla úplně dokončena a jako čp. 178 zkolaudována. Na podzim téhož roku, v měsíci září, se beze všech okázalých slavností a „svěcení“ začalo v nové školní budově vyučovat. 

Mateřská škola

Původní budova čp. 3 měla také svoji historii, která začíná kolem roku 1600. V roce 1888 koupila dům obec Telecí a od roku 1889 až do roku 1911 zde sídlila četnická stanice a současně od roku 1891 i obvodní lékař, od toho se jí do dnešních dob říká „doktorovna”. V roce 1945 byla v Telecím ustanovena újezdní měšťanská škola a v domě čp. 3 byla zřízena jedna učebna, školní kuchyně s jídelnou, kabinet a z počátku i ředitelna. V 90. letech minulého století byl přestavěn celý objekt na dvoupatrovou budovu, v níž se dnes nachází školní kuchyně s jídelnou, družina, v patře pak mateřská škola (roku 1997 se sem přestěhovala z Pusté Rybné). V rozmezí let 2010 a 2011 došlo k celkové rekonstrukci a zateplení obvodových plášťů obou budov a byla rozšířena kapacita mateřské školy.

Budova základní školy čp. 178

Budova základní školy čp. 178

Základní škola

Nové školské zákony z roku 1869 změnily poměry ve školství. Staré konfesijní školy byly zrušeny a zřízeny školy obecné. Také v Telecím byly dosavadní církevní „farní“ školy, jednotřídní škola evangelická a jednotřídní škola katolická, roku 1873 spojeny v jedinou dvoutřídní školu obecnou. Počet žactva na nově zřízené škole obecné byl veliký a neustále stoupal, proto byla roku 1880 zřízena při škole ještě třetí třída a místnost pro ni byla upravena z hospodářských místností v zadní části bývalé katolické školy. Tak potom byla v bývalé evangelické škole čp. 156 I. třída a v bývalé katolické škole čp. 69 II. a III. Třída. V roce 1904 byla III. třída na zdejší škole tak přeplněná, že mnozí žáci museli psát a kreslit i u oken a na stupni před tabulí. V maličké místnosti se totiž tísnilo 90–100 dětí. Proto byla roku 1906 zřízena při III. třídě pobočka a umístěna prozatím v evangelickém sirotčinci čp. 107. Na přímý rozkaz okresní školní rady rozhodla se nakonec místní školní rada a obec, že postaví novou budovu pro čtyřtřídní obecnou školu. Roku 1908 svěřila vypracování plánu a rozpočtu vrchnímu inženýru Ferdinandu Havlíčkovi z Prahy a provedení stavby pak zadala staviteli, architektu Václavu Medkovi z Hlinska. Z jara roku 1909 bylo započato se stavbou. Ještě téhož roku byla budova postavena, opatřena vazbou a přikryta taškami. V roce 1910 byla úplně dokončena a jako čp. 178 zkolaudována. Na podzim téhož roku, v měsíci září, se beze všech okázalých slavností a „svěcení“ začalo v nové školní budově vyučovat. 

Mateřská škola

Původní budova čp. 3 měla také svoji historii, která začíná kolem roku 1600. V roce 1888 koupila dům obec Telecí a od roku 1889 až do roku 1911 zde sídlila četnická stanice a současně od roku 1891 i obvodní lékař, od toho se jí do dnešních dob říká „doktorovna”. V roce 1945 byla v Telecím ustanovena újezdní měšťanská škola a v domě čp. 3 byla zřízena jedna učebna, školní kuchyně s jídelnou, kabinet a z počátku i ředitelna. V 90. letech minulého století byl přestavěn celý objekt na dvoupatrovou budovu, v níž se dnes nachází školní kuchyně s jídelnou, družina, v patře pak mateřská škola (roku 1997 se sem přestěhovala z Pusté Rybné). V rozmezí let 2010 a 2011 došlo k celkové rekonstrukci a zateplení obvodových plášťů obou budov a byla rozšířena kapacita mateřské školy.

Budova základní školy čp. 178

Evangelický kostel s farou

Počátky evangelického sboru

Obec Telecí čítá něco kolem 400 obyvatel (2006) a leží ve východních Čechách v Hornosvratecké pahorkatině na česko-moravském pomezí, přes 5 km západně od Poličky. Jedna z toponomastických teorií tvrdí, že název obce vznikl zkomolením sousloví „ty lesy“, případně „tam za lesy“. Ať už má, nebo nemá tento výklad pravdu, vypovídá dostatečně o skutečnosti, že obec Telecí byla vždy tak trochu stranou od moci úřední, světské i církevní. Snad proto tvořili tajní nekatolíci na konci 18. století většinu jejích obyvatel a snad proto zde zůstalo jisté povědomí reformačních myšlenek i přes tvrdé rekatolizační a protireformační úsilí pobělohorské doby. Po vydání a zveřejnění tolerančního patentu Josefa II. se 28. listopadu 1781 u rychtáře France Šmatlána přihlásilo k tzv. „reformírovanému“ vyznání během dvou hodin 92 famílií (přes 500 duší) a založily křesťanský sbor helvétského vyznání. V roce 1782 měl tento tzv. „toleranční sbor“ již 1 010 duší a patřily k němu následující obce a osady: Telecí, Kamenec, Sádek, Lačnov, Pustá Rybná, Světy, Kobylí, Betlém, Březiny a později i město Polička.

Kostel

Bohoslužby se zpočátku konaly v soukromí (v čp. 2, 38, 89), ale již v roce 1783 byl postaven kamenný chrám, snad jako čtvrtý v Čechách. Konkrétně pak bylo 16. 6. 1783 vrchností poličského panství vyměřeno místo pro chrám, hřbitov a faru na pozemku Josefa Filipi u gruntu čp. 2. Základní kámen chrámu byl položen 28. srpna a posvěcen byl 19. října 1783, stavba však byla plně dokončena až v následujícím roce. Šlo o obdélnou toleranční modlitebnu s čtyřhrannými okny, která se sboru po sto letech začala jevit jako nedostatečná a chátrající. „Církev si pořídila krásné varhany, ale má nedostatečný chrám, tak líbezný náš kanárek v chatrné vlhké kleci počíná nám churavěti,“ píše tehdejší duchovní správce sboru a jeho slova jen dokládají pravdu starého pořekadla, že „práce kvapná...“. Bylo tedy rozhodnuto o budoucí stavbě nového kostela. Z ekonomických důvodů bylo pak o dvacet let později rozhodnutí pozměněno v tom smyslu, že prozatím bude stávající chrám pouze zvýšen a k jedné z kratších stran bude přistavěno novorenesanční průčelí s hranolovitou věží. Měl to být první krok ke stavbě nového chrámu, k té však již nikdy nedošlo. Stavbu průčelí s věží provedl stavitel Šír z Nového Města na Moravě nákladem 7 000 zl. a posvěcena byla 19. října 1890. Zvony do věže ulil P. Hillzer z Vídeňského Nového Města; 3 zvony o váze 1 000 kg za 1 700 zl. byly přivezeny 14. 9. 1890, roku 1911 byl od téže firmy zakoupen 4. zvon o váze 110 kg. Zvony byly však zrekvírovány během první světové války a nahrazeny novými 30. září 1928. O ty sbor přišel za druhé světové války. Kostel byl opravován v roce 1934. Po druhé světové válce byl kostel vymalován a vyzdoben psanými texty Desatera a creda, které bez nákresů a „z ruky“ namaloval farář Jiří Zejfart (nar. 1928); kalich na stropě namaloval ve stejné době Antonín Fajmon. Roku 1893 byly pořízeny nové hodiny na věž kostela od firmy Mareš Poděbrady za 420 zl.; ve druhé polovině 20. století však byly již nefunkční. Za faráře Lukáše Pešouta byly proto roku 2010 nákladem obce pořízeny hodiny nové od společnosti ELEKON, s. r. o. z Vyškova.

Fara a škola

Původní toleranční fara byla v 19. století nahrazena novou. Její základní kámen byl položen 11. 5. 1824 a náklady na její stavbu se vyšplhaly na 1 124 zl. Fara byla opravena v letech 1920–1922. K faře byl přistavěn sborový sál, slavnostně otevřený 30. srpna 1931. Fara byla opravována v padesátých a na konci šedesátých let 20. století. Hřbitov, zřízený v toleranční době, byl rozšířen a nově posvěcen 3. 3. 1879, pozemek byl zakoupen od rodiny Filipi z čp. 2 za 500 zl., církvi patří i v současnosti. Evangelická škola byla založena již 23. 12. 1783 a zpočátku sídlila v domku učitele Josefa Filipi v čp. 46, 14. srpna 1786 byl však položen základní kámen školní budovy, posvěcené ještě téhož roku a v roce 1840 nahrazené novou budovou. Další školy byly zřízeny v Březinách a v Pusté Rybné. Škola v Telecím byla zobecněna zákonem 25. 5. 1868 a v téže době potkal stejný osud i školu na Březinách, škola v Pusté Rybné byla pak zobecněna 14. 3. 1874. I když přišel reformovaný sbor o školu, neztratil zájem o práci s mládeží. V roce 1880 byla koupena přízemní selská usedlost, jež byla během následujících dvou let přestavěna na sirotčinec, vůbec první evangelický sirotčinec v Čechách. První sirotek do něj byl přijat 12. ledna 1882 a do konce roku přibyli čtyři další, později míval až kolem dvaceti chovanců ročně. Ani to však nestačilo, proto se v roce 1890 uvažovalo o jeho rozšíření: nabízela se buď možnost přístavby dosavadní budovy, jež by vyšla na 3 000 zl., nebo progresivnější stavba nové patrové budovy za 8 000 zl., přičemž sbor nakonec zvolil druhou možnost. Nevýhodou ovšem byla relativní odlehlost obce, která bránila vyučení nebo studiím chovanců ústavu. Proto byl v roce 1925 evangelický sirotčinec přestěhován do Mladé Boleslavi.

Evangelický kostel s farou

Evangelický kostel s farou

Počátky evangelického sboru

Obec Telecí čítá něco kolem 400 obyvatel (2006) a leží ve východních Čechách v Hornosvratecké pahorkatině na česko-moravském pomezí, přes 5 km západně od Poličky. Jedna z toponomastických teorií tvrdí, že název obce vznikl zkomolením sousloví „ty lesy“, případně „tam za lesy“. Ať už má, nebo nemá tento výklad pravdu, vypovídá dostatečně o skutečnosti, že obec Telecí byla vždy tak trochu stranou od moci úřední, světské i církevní. Snad proto tvořili tajní nekatolíci na konci 18. století většinu jejích obyvatel a snad proto zde zůstalo jisté povědomí reformačních myšlenek i přes tvrdé rekatolizační a protireformační úsilí pobělohorské doby. Po vydání a zveřejnění tolerančního patentu Josefa II. se 28. listopadu 1781 u rychtáře France Šmatlána přihlásilo k tzv. „reformírovanému“ vyznání během dvou hodin 92 famílií (přes 500 duší) a založily křesťanský sbor helvétského vyznání. V roce 1782 měl tento tzv. „toleranční sbor“ již 1 010 duší a patřily k němu následující obce a osady: Telecí, Kamenec, Sádek, Lačnov, Pustá Rybná, Světy, Kobylí, Betlém, Březiny a později i město Polička.

Kostel

Bohoslužby se zpočátku konaly v soukromí (v čp. 2, 38, 89), ale již v roce 1783 byl postaven kamenný chrám, snad jako čtvrtý v Čechách. Konkrétně pak bylo 16. 6. 1783 vrchností poličského panství vyměřeno místo pro chrám, hřbitov a faru na pozemku Josefa Filipi u gruntu čp. 2. Základní kámen chrámu byl položen 28. srpna a posvěcen byl 19. října 1783, stavba však byla plně dokončena až v následujícím roce. Šlo o obdélnou toleranční modlitebnu s čtyřhrannými okny, která se sboru po sto letech začala jevit jako nedostatečná a chátrající. „Církev si pořídila krásné varhany, ale má nedostatečný chrám, tak líbezný náš kanárek v chatrné vlhké kleci počíná nám churavěti,“ píše tehdejší duchovní správce sboru a jeho slova jen dokládají pravdu starého pořekadla, že „práce kvapná...“. Bylo tedy rozhodnuto o budoucí stavbě nového kostela. Z ekonomických důvodů bylo pak o dvacet let později rozhodnutí pozměněno v tom smyslu, že prozatím bude stávající chrám pouze zvýšen a k jedné z kratších stran bude přistavěno novorenesanční průčelí s hranolovitou věží. Měl to být první krok ke stavbě nového chrámu, k té však již nikdy nedošlo. Stavbu průčelí s věží provedl stavitel Šír z Nového Města na Moravě nákladem 7 000 zl. a posvěcena byla 19. října 1890. Zvony do věže ulil P. Hillzer z Vídeňského Nového Města; 3 zvony o váze 1 000 kg za 1 700 zl. byly přivezeny 14. 9. 1890, roku 1911 byl od téže firmy zakoupen 4. zvon o váze 110 kg. Zvony byly však zrekvírovány během první světové války a nahrazeny novými 30. září 1928. O ty sbor přišel za druhé světové války. Kostel byl opravován v roce 1934. Po druhé světové válce byl kostel vymalován a vyzdoben psanými texty Desatera a creda, které bez nákresů a „z ruky“ namaloval farář Jiří Zejfart (nar. 1928); kalich na stropě namaloval ve stejné době Antonín Fajmon. Roku 1893 byly pořízeny nové hodiny na věž kostela od firmy Mareš Poděbrady za 420 zl.; ve druhé polovině 20. století však byly již nefunkční. Za faráře Lukáše Pešouta byly proto roku 2010 nákladem obce pořízeny hodiny nové od společnosti ELEKON, s. r. o. z Vyškova.

Fara a škola

Původní toleranční fara byla v 19. století nahrazena novou. Její základní kámen byl položen 11. 5. 1824 a náklady na její stavbu se vyšplhaly na 1 124 zl. Fara byla opravena v letech 1920–1922. K faře byl přistavěn sborový sál, slavnostně otevřený 30. srpna 1931. Fara byla opravována v padesátých a na konci šedesátých let 20. století. Hřbitov, zřízený v toleranční době, byl rozšířen a nově posvěcen 3. 3. 1879, pozemek byl zakoupen od rodiny Filipi z čp. 2 za 500 zl., církvi patří i v současnosti. Evangelická škola byla založena již 23. 12. 1783 a zpočátku sídlila v domku učitele Josefa Filipi v čp. 46, 14. srpna 1786 byl však položen základní kámen školní budovy, posvěcené ještě téhož roku a v roce 1840 nahrazené novou budovou. Další školy byly zřízeny v Březinách a v Pusté Rybné. Škola v Telecím byla zobecněna zákonem 25. 5. 1868 a v téže době potkal stejný osud i školu na Březinách, škola v Pusté Rybné byla pak zobecněna 14. 3. 1874. I když přišel reformovaný sbor o školu, neztratil zájem o práci s mládeží. V roce 1880 byla koupena přízemní selská usedlost, jež byla během následujících dvou let přestavěna na sirotčinec, vůbec první evangelický sirotčinec v Čechách. První sirotek do něj byl přijat 12. ledna 1882 a do konce roku přibyli čtyři další, později míval až kolem dvaceti chovanců ročně. Ani to však nestačilo, proto se v roce 1890 uvažovalo o jeho rozšíření: nabízela se buď možnost přístavby dosavadní budovy, jež by vyšla na 3 000 zl., nebo progresivnější stavba nové patrové budovy za 8 000 zl., přičemž sbor nakonec zvolil druhou možnost. Nevýhodou ovšem byla relativní odlehlost obce, která bránila vyučení nebo studiím chovanců ústavu. Proto byl v roce 1925 evangelický sirotčinec přestěhován do Mladé Boleslavi.

Evangelický kostel s farou

Halvův mlýn čp. 48

Role, nyní čp. 48, byl původně mlýn s menší rolí, k níž byla po třicetileté válce připojena pustá role sousední. Roku 1601 zřídila poličská vrchnost u Matouše mlynáře sklad soli, později pak kolem roku 1683 pivní hospodu, což obojí bylo několikaletým předmětem sporů mezi městem Poličkou a majiteli bysterského panství. Nejstarším doloženým držitelem tohoto gruntu dle urbárních registrů města Poličky z roku 1552 byl Jan mlynář. Vrchnosti platil celkem: Svatojirského ouroku - 1 groš, 1 denár a 1 halíř, Svatohavelského ouroku - 1 groš, 1 denár a 1 halíř a hromničného platu - 3 groše. Do dnešní podoby byl mlýn přestavěn v roce 1846, kdy zde hospodařil a vykonával mlynářské řemeslo Filip Lamplot. Z tohoto roku je také ve štítě nápis: Žehney Bůh domu, stawěl sem newjem komu, nákladem Filipa a Anny Lamplot 1846. Velká trojboká usedlost. Původně mlýn, pak i hospoda a selské stavení. Nyní rekreační objekt. Obytné stavení a chlévy zděné. Usedlost přístupná cestou a můstkem přes potok. Za stavením v pozvolné stráni zachována hráz rybníčka a část původního náhonu z Mlýnského potoka, jehož pozůstatky jsou dosud v obci patrny. Obytné stavení, chlévy (vzadu), stodola (rovnoběžně s obytným traktem). Obytné stavení trojprostorové, se zvláštnostmi: malá síň přístupná ze dvora (s dřev. schodištěm na půdu), s dveřmi do velké světnice vpředu, s dveřmi do bývalé mlýnice a do bývalé konírny (obě v zadní části). Vzhledem k velkému spádu potoka a poloze náhonu nad mlýnem lze předpokládat, že mlýn pohánělo kolo na svrchní vodu. Nemovitost je kulturní památkou vedenou pod právní ochranou č. ÚSKP: 30347/6-3353.

Halvův mlýn čp. 48

Halvův mlýn čp. 48

Role, nyní čp. 48, byl původně mlýn s menší rolí, k níž byla po třicetileté válce připojena pustá role sousední. Roku 1601 zřídila poličská vrchnost u Matouše mlynáře sklad soli, později pak kolem roku 1683 pivní hospodu, což obojí bylo několikaletým předmětem sporů mezi městem Poličkou a majiteli bysterského panství. Nejstarším doloženým držitelem tohoto gruntu dle urbárních registrů města Poličky z roku 1552 byl Jan mlynář. Vrchnosti platil celkem: Svatojirského ouroku - 1 groš, 1 denár a 1 halíř, Svatohavelského ouroku - 1 groš, 1 denár a 1 halíř a hromničného platu - 3 groše. Do dnešní podoby byl mlýn přestavěn v roce 1846, kdy zde hospodařil a vykonával mlynářské řemeslo Filip Lamplot. Z tohoto roku je také ve štítě nápis: Žehney Bůh domu, stawěl sem newjem komu, nákladem Filipa a Anny Lamplot 1846. Velká trojboká usedlost. Původně mlýn, pak i hospoda a selské stavení. Nyní rekreační objekt. Obytné stavení a chlévy zděné. Usedlost přístupná cestou a můstkem přes potok. Za stavením v pozvolné stráni zachována hráz rybníčka a část původního náhonu z Mlýnského potoka, jehož pozůstatky jsou dosud v obci patrny. Obytné stavení, chlévy (vzadu), stodola (rovnoběžně s obytným traktem). Obytné stavení trojprostorové, se zvláštnostmi: malá síň přístupná ze dvora (s dřev. schodištěm na půdu), s dveřmi do velké světnice vpředu, s dveřmi do bývalé mlýnice a do bývalé konírny (obě v zadní části). Vzhledem k velkému spádu potoka a poloze náhonu nad mlýnem lze předpokládat, že mlýn pohánělo kolo na svrchní vodu. Nemovitost je kulturní památkou vedenou pod právní ochranou č. ÚSKP: 30347/6-3353.

Halvův mlýn čp. 48

Chata na Luckém vrchu

Lucký vrch – dříve vrch sv. Lucie, Lucperk, Lutzberg

Nejkrásnější výhledy Vysočiny ve výšce 739 m 

Vrchol Luckého vrchu nebyl v minulosti obýván, v blízkosti vrcholu leží osady Betlém a Dědek. Přes Lucký vrch vedla údajně příčná spojnice obou větví tzv. trstenické stezky, která kdysi spojovala Čechy s Moravou. Prvním obyvatelem vrcholu Luckého vrchu se stal majitel pily v Poličce pan Pražan. Ten si postavil v roce 1928 svoji chatku na Luckém vrchu s výhledem na východ, odkud měl nádherný výhled na Praděd  a  Jeseníky, ale také na pohoří nad Moravskou Třebovou, kde měli chatu jeho známí a přátelé a vzájemně si pomocí ohňů dávali znamení. Pražanova chata, jak ji později lidé začali nazývat, se stala místem různých setkání a vešla v širší známost.  Luckého vrchu si začali všímat i turisté. A když se okolo roku 1933 začalo uvažovat o výstavbě turistické chaty, Lucký vrch počal být považován za jeden z nejkrásnějších vyhlídkových bodů Českomoravské vysočiny. S výstavbou, resp. její přípravou se začalo v roce 1936. Továrník Pražan daroval pro její stavbu pozemek a zřejmě i dřevěný materiál. Autorem návrhu turistické chaty K.Č.T. na pozemku č. kat. 294/1 v Telecím (Lucký vrch) je Ing. Alexander Hanuš, úředně autorizovaný inženýr pro architekturu a stavby pozemní. Projekt byl dopracován v dubnu 1940 v Praze. Pro stavební řízení přijal Obecní úřad v Telecím  4 plány a 1x situaci dne 4. 5. 1940 pod číslem jednacím 510. Stavba byla obecním úřadem povolena 18. 5. 1940 a zaplacen kolek ve výši 2 Kč. Stavba byla započata r. 1940 a po dokončení byla za hojné účasti veřejnosti (asi 1 500 osob) předána do užívání tehdejšímu předsedovi KČST v Poličce Ladislavu Pražanovi. Jejím prvním nájemcem byl František Živný, bratr bývalého svojanovského kastelána Aloise Živného. Z počátku to neměl pan Živný a první návštěvníci lehké. Voda se nosila ze studny ve džbánech na pokoje, na každém pokoji byla kamna na uhlí. V zimě se proviant vozil na saních s koňmi a kolikrát i pěšky. Provoz se postupně zvyšoval a studna  u chaty nestačila. Zakrátko, v roce 1941, byla vybudována nová studna s vodovodem na pozemku pana Švandy z Borové téměř 1 km odtud. Rekreanti  bydleli v pokojích anebo v levnější noclehárně v podkroví. Protože zde bývala také bohatá sněhová pokrývka, mohly se tu konat i závody v lyžování, do kterých se zapojili zejména občané Telecího, např. p. Němec, Pajkr, Švanda, Coufal aj. Kromě nich sem jezdívali také novoměstští lyžaři. Pořádaly se tu i tzv. Zborovské lyžařské závody. Místo si oblíbili také hosté z Brna a Prahy. Zdejší chatu navštívili např. houslista Libor Hlaváček, hudební skladatel Emil Hlobil, herec Svatopluk Beneš nebo Rafael Kubelík. Vrchol Luckého vrchu si oblíbila i řada malířů – Pavliš, Šindler, Svítek, Zrůst, Hanych, Síla a další. Společenský život byl také pestrý – konávaly se tu např. oblíbené taneční zábavy. V poválečných letech zde turistický ruch ustal. V květnu r. 1950 byla chata předána sokolskému družstvu služeb Vzlet a od 1. 11. 1952 přešla do majetku Československé armády – z této doby není zachována skoro žádná dokumentace, všechny dokumenty byly opatřeny nápisy TAJNÉ a z 90 procent skartovány. Po roce 1958 chatu získal odborový svaz občanských zaměstanců vojenské správy, po roce  1963 sloužila jako závodní zotavovna Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. V roce 1954 byly postaveny pod chatou tzv. finské domky.  Turistické veřejnosti byl přístup na více než 40 let naprosto znemožněn. Tento stav trval až do let 1996–2002, kdy byl areál postupně prodáván a pronajímán, až nakonec zůstal uzavřen. V roce 2002 byl objekt koupen novým majitelem Miličem Syptákem, který se snaží vtisknout celému areálu koncepci rodinného podniku a postupně jej vrací k původnímu účelu.

Chata na Luckém vrchu

Chata na Luckém vrchu

Lucký vrch – dříve vrch sv. Lucie, Lucperk, Lutzberg

Nejkrásnější výhledy Vysočiny ve výšce 739 m 

Vrchol Luckého vrchu nebyl v minulosti obýván, v blízkosti vrcholu leží osady Betlém a Dědek. Přes Lucký vrch vedla údajně příčná spojnice obou větví tzv. trstenické stezky, která kdysi spojovala Čechy s Moravou. Prvním obyvatelem vrcholu Luckého vrchu se stal majitel pily v Poličce pan Pražan. Ten si postavil v roce 1928 svoji chatku na Luckém vrchu s výhledem na východ, odkud měl nádherný výhled na Praděd  a  Jeseníky, ale také na pohoří nad Moravskou Třebovou, kde měli chatu jeho známí a přátelé a vzájemně si pomocí ohňů dávali znamení. Pražanova chata, jak ji později lidé začali nazývat, se stala místem různých setkání a vešla v širší známost.  Luckého vrchu si začali všímat i turisté. A když se okolo roku 1933 začalo uvažovat o výstavbě turistické chaty, Lucký vrch počal být považován za jeden z nejkrásnějších vyhlídkových bodů Českomoravské vysočiny. S výstavbou, resp. její přípravou se začalo v roce 1936. Továrník Pražan daroval pro její stavbu pozemek a zřejmě i dřevěný materiál. Autorem návrhu turistické chaty K.Č.T. na pozemku č. kat. 294/1 v Telecím (Lucký vrch) je Ing. Alexander Hanuš, úředně autorizovaný inženýr pro architekturu a stavby pozemní. Projekt byl dopracován v dubnu 1940 v Praze. Pro stavební řízení přijal Obecní úřad v Telecím  4 plány a 1x situaci dne 4. 5. 1940 pod číslem jednacím 510. Stavba byla obecním úřadem povolena 18. 5. 1940 a zaplacen kolek ve výši 2 Kč. Stavba byla započata r. 1940 a po dokončení byla za hojné účasti veřejnosti (asi 1 500 osob) předána do užívání tehdejšímu předsedovi KČST v Poličce Ladislavu Pražanovi. Jejím prvním nájemcem byl František Živný, bratr bývalého svojanovského kastelána Aloise Živného. Z počátku to neměl pan Živný a první návštěvníci lehké. Voda se nosila ze studny ve džbánech na pokoje, na každém pokoji byla kamna na uhlí. V zimě se proviant vozil na saních s koňmi a kolikrát i pěšky. Provoz se postupně zvyšoval a studna  u chaty nestačila. Zakrátko, v roce 1941, byla vybudována nová studna s vodovodem na pozemku pana Švandy z Borové téměř 1 km odtud. Rekreanti  bydleli v pokojích anebo v levnější noclehárně v podkroví. Protože zde bývala také bohatá sněhová pokrývka, mohly se tu konat i závody v lyžování, do kterých se zapojili zejména občané Telecího, např. p. Němec, Pajkr, Švanda, Coufal aj. Kromě nich sem jezdívali také novoměstští lyžaři. Pořádaly se tu i tzv. Zborovské lyžařské závody. Místo si oblíbili také hosté z Brna a Prahy. Zdejší chatu navštívili např. houslista Libor Hlaváček, hudební skladatel Emil Hlobil, herec Svatopluk Beneš nebo Rafael Kubelík. Vrchol Luckého vrchu si oblíbila i řada malířů – Pavliš, Šindler, Svítek, Zrůst, Hanych, Síla a další. Společenský život byl také pestrý – konávaly se tu např. oblíbené taneční zábavy. V poválečných letech zde turistický ruch ustal. V květnu r. 1950 byla chata předána sokolskému družstvu služeb Vzlet a od 1. 11. 1952 přešla do majetku Československé armády – z této doby není zachována skoro žádná dokumentace, všechny dokumenty byly opatřeny nápisy TAJNÉ a z 90 procent skartovány. Po roce 1958 chatu získal odborový svaz občanských zaměstanců vojenské správy, po roce  1963 sloužila jako závodní zotavovna Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. V roce 1954 byly postaveny pod chatou tzv. finské domky.  Turistické veřejnosti byl přístup na více než 40 let naprosto znemožněn. Tento stav trval až do let 1996–2002, kdy byl areál postupně prodáván a pronajímán, až nakonec zůstal uzavřen. V roce 2002 byl objekt koupen novým majitelem Miličem Syptákem, který se snaží vtisknout celému areálu koncepci rodinného podniku a postupně jej vrací k původnímu účelu.

Chata na Luckém vrchu

Katolický kostel

První kostel jedné víry

Nejvýznamnější historickou stavební i kulturní památkou v obci je gotický hřbitovní kostel zasvěcený sv. Máří Magdaléně (z poloviny 14. století, později barokně upravený, koncem 19. století opět regotizovaný). Původně sloužil ještě nerozdělené církvi západokřesťanské, po husitských válkách snad rodící se církvi utrakvistické, po Bílé hoře pak připadl církvi katolické. Nějaký čas zůstal uzavřen a v tu dobu jej údajně tajně užívali vyznavači zakázané církve podobojí (pověst o zabitém knězi Jiříkovi). Hřbitov je obehnán kruhovou zdí (parkánem), jejíž součástí je márnice, barokní brána a mohutná průchozí obranná zvonice ze 16. století. V její spodní zděné části byly původně střílny do všech příchozích stran, po opravách zůstala jediná. V době ohrožení obce husitskými, habsburskými či švédskými vojsky  se měli farníci ukrýt v kostele a  přístup ke hřbitovu měli bránit střelci. Zdali k tomu někdy došlo, není zaznamenáno. V nejstarších dobách, ve 14. století, byl na panství poličském kostel a fara pouze v Poličce, obec Telecí s ostatními vesnicemi patřila pod duchovní zprávu poličského faráře, později děkana. Kromě Telecího mu patřily tyto vesnice: Sádek, Starý Kamenec, Oldříš, Borová, Rybná, Sv. Kateřina na Poličsku, dále Lačnov na Bystersku, Jarošov na Litomyšlsku, Pustá Rybná, Březiny a Bukovina na Rychmbursku. V některých těchto „přifařených“ vesnicích byly později postaveny místní čili filiální kostely, ovšem z počátku bez far. Z nejstarší dochované církevní písemnosti vyplývá, že roku 1403 byla ve vsi Teleczie již větší farnost, avšak vznik osady i výstavba kostela spadají patrně už do 13. století.

Katolický kostel

Katolický kostel

První kostel jedné víry

Nejvýznamnější historickou stavební i kulturní památkou v obci je gotický hřbitovní kostel zasvěcený sv. Máří Magdaléně (z poloviny 14. století, později barokně upravený, koncem 19. století opět regotizovaný). Původně sloužil ještě nerozdělené církvi západokřesťanské, po husitských válkách snad rodící se církvi utrakvistické, po Bílé hoře pak připadl církvi katolické. Nějaký čas zůstal uzavřen a v tu dobu jej údajně tajně užívali vyznavači zakázané církve podobojí (pověst o zabitém knězi Jiříkovi). Hřbitov je obehnán kruhovou zdí (parkánem), jejíž součástí je márnice, barokní brána a mohutná průchozí obranná zvonice ze 16. století. V její spodní zděné části byly původně střílny do všech příchozích stran, po opravách zůstala jediná. V době ohrožení obce husitskými, habsburskými či švédskými vojsky  se měli farníci ukrýt v kostele a  přístup ke hřbitovu měli bránit střelci. Zdali k tomu někdy došlo, není zaznamenáno. V nejstarších dobách, ve 14. století, byl na panství poličském kostel a fara pouze v Poličce, obec Telecí s ostatními vesnicemi patřila pod duchovní zprávu poličského faráře, později děkana. Kromě Telecího mu patřily tyto vesnice: Sádek, Starý Kamenec, Oldříš, Borová, Rybná, Sv. Kateřina na Poličsku, dále Lačnov na Bystersku, Jarošov na Litomyšlsku, Pustá Rybná, Březiny a Bukovina na Rychmbursku. V některých těchto „přifařených“ vesnicích byly později postaveny místní čili filiální kostely, ovšem z počátku bez far. Z nejstarší dochované církevní písemnosti vyplývá, že roku 1403 byla ve vsi Teleczie již větší farnost, avšak vznik osady i výstavba kostela spadají patrně už do 13. století.

Katolický kostel

Lukásova „Zpívající“ lípa

Památná Lukásova „Zpívající“ lípa

Lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) 

Roste v severozápadní části obce Telecí, asi 7 km západně od města Polička v okrese Svitavy, při žluté turistické značce vedoucí od kostela v Telecím do železniční zastávky Borová u Poličky, u chalupy čp. 102 na par. č. 59/1 k. ú. Telecí. Nachází se přesně na kótě 600 m n. m. a na souřadnicích 49° 42´ 11,46´´ N a 16° 10´ 27,35´´ E. Strom byl vyhlášen za chráněný přírodní výtvor Odborem kultury ONV Svitavy dne 29. listopadu 1978 pod č. 229 podle zákona č. 40/1956 Sb. a rozhodnutím Správy CHKO Žďárské vrchy ze dne 21. listopadu 1995, č. j. 1621/95 byla vyhlášena ochrana podle § 46, odst.1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Památná lípa je vysoká 24,5 m, obvod kmene je 1 160 cm a odhadované stáří je přes 700 let. Strom je mohutný, s částečně zarostlou a zastřešenou dutinou v kmeni. Kmen se větví ve výši 3 m. Ke stromu se váže pověst, že v jeho dutině v době temna opisoval bibli a zpíval si při tom žalmy neznámý český bratr. Odtud pochází také jiný název, pod kterým je tato lípa známější – Zpívající lípa. Lípa je druhým největším památným stromem východních Čech a druhým největším stromem v ČR. Josef Lukás padl jako voják v 1. světové válce. Narukoval 27. 7. 1914 k pěšímu pluku č. 98 ve Vysokém Mýtě. Zúčastnil se bojů na srbské a pak i italské frontě. Padl asi 26. 7. 1915 na Derbudské planině. Kde je pochován, není známo. Josef Lukás byl poslední potomek (mužský) starobylého Lukásova rodu, který držel usedlost č. 102 od roku 1724 a byl také usazen na nynějších č. 22 a 16. Smrtí jeho dcery Jaroslavy pak vymřel rod Lukásův nadobro. U Poličky v Telecím mají starou lípu, hezkých pár set let pamatuje, má dvanáct metrů v objemu. Jmenují ji Lukásova lípa a říkají jí také „zpívající“. To jméno dostala podle toho, co se o ní povídalo. V době útisku církví nekatolických, jaký zavládl u nás po bitvě bělohorské a trval až do vydání tolerančního patentu v r. 1781, zabavovány byly nekatolíkům náboženské knihy. Násilím brány byly bible i jiné knihy, které byly v rodinách chovány jako drahé dědictví po předcích. Proto je lidé schovávali do tajných úkrytů. Těžko bylo nahradit zabavené knihy jinými - nebyly na prodej. A tak si lidé často opisovali knihy, z nichž čerpali náboženskou útěchu. Povídá se, že v Telecím žil v polovině XVIII. století nějaký Jiroušek, starý člověk. Tomu také pobrali knihy, on jich těžce želel. Umínil si, že si opíše Nový zákon a žalmy. Vypůjčil si bibli od přítele a aby mohl nerušeně opisovat, našel si úkryt v dutině staré lípy, do níž lezl otvorem shora. Tam také mohl sedět u stolečku a psát při světle; zaznamenal si prý v zápiscích, že za dobu toho opisování spotřeboval tisíc dvě stě čtyři svíčky. Když opisoval žalmy, prozpěvoval prý si je při tom. Myslel, že zpívá potichu, zatím však, že byl dočista hluchý, neslyšel se; venku zato bylo zpěv ten zřetelně slyšet. Jenže nebylo lze uhodnout, odkud přichází. Starý Jiroušek uchyloval se do svého úkrytu za večera, kdy byl kolem klid, a psával do noci. Lidé se zastavovali v blízkosti lípy, slyšíce zpěv, ale marně pátrali, kdo kde zpívá. Jiroušek se málo s lidmi stýkal, bydlel sám v chaloupce blízko lípy. Ale přece se jednou doslechl, jak se lidé diví tomu zpěvu a nevědí, odkud přichází. Dostal strach, že by jej mohli přece jen vypátrat. Naštěstí byl už bezmála hotov, a tak přece opisování v lípě dokončil a nic se mu nestalo. Teprve po vydání tolerančního patentu, jímž byla prohlášena církev evangelická za uznanou státem, pochlubil se starý Jiroušek, jak opisoval v lípě, a tak se lidem vysvětlilo, odkud přicházel tajemný zpěv. Od toho pak bylo jméno „zpívající lípa“.

Lukásova „Zpívající“ lípa

Lukásova „Zpívající“ lípa

Památná Lukásova „Zpívající“ lípa

Lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) 

Roste v severozápadní části obce Telecí, asi 7 km západně od města Polička v okrese Svitavy, při žluté turistické značce vedoucí od kostela v Telecím do železniční zastávky Borová u Poličky, u chalupy čp. 102 na par. č. 59/1 k. ú. Telecí. Nachází se přesně na kótě 600 m n. m. a na souřadnicích 49° 42´ 11,46´´ N a 16° 10´ 27,35´´ E. Strom byl vyhlášen za chráněný přírodní výtvor Odborem kultury ONV Svitavy dne 29. listopadu 1978 pod č. 229 podle zákona č. 40/1956 Sb. a rozhodnutím Správy CHKO Žďárské vrchy ze dne 21. listopadu 1995, č. j. 1621/95 byla vyhlášena ochrana podle § 46, odst.1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Památná lípa je vysoká 24,5 m, obvod kmene je 1 160 cm a odhadované stáří je přes 700 let. Strom je mohutný, s částečně zarostlou a zastřešenou dutinou v kmeni. Kmen se větví ve výši 3 m. Ke stromu se váže pověst, že v jeho dutině v době temna opisoval bibli a zpíval si při tom žalmy neznámý český bratr. Odtud pochází také jiný název, pod kterým je tato lípa známější – Zpívající lípa. Lípa je druhým největším památným stromem východních Čech a druhým největším stromem v ČR. Josef Lukás padl jako voják v 1. světové válce. Narukoval 27. 7. 1914 k pěšímu pluku č. 98 ve Vysokém Mýtě. Zúčastnil se bojů na srbské a pak i italské frontě. Padl asi 26. 7. 1915 na Derbudské planině. Kde je pochován, není známo. Josef Lukás byl poslední potomek (mužský) starobylého Lukásova rodu, který držel usedlost č. 102 od roku 1724 a byl také usazen na nynějších č. 22 a 16. Smrtí jeho dcery Jaroslavy pak vymřel rod Lukásův nadobro. U Poličky v Telecím mají starou lípu, hezkých pár set let pamatuje, má dvanáct metrů v objemu. Jmenují ji Lukásova lípa a říkají jí také „zpívající“. To jméno dostala podle toho, co se o ní povídalo. V době útisku církví nekatolických, jaký zavládl u nás po bitvě bělohorské a trval až do vydání tolerančního patentu v r. 1781, zabavovány byly nekatolíkům náboženské knihy. Násilím brány byly bible i jiné knihy, které byly v rodinách chovány jako drahé dědictví po předcích. Proto je lidé schovávali do tajných úkrytů. Těžko bylo nahradit zabavené knihy jinými - nebyly na prodej. A tak si lidé často opisovali knihy, z nichž čerpali náboženskou útěchu. Povídá se, že v Telecím žil v polovině XVIII. století nějaký Jiroušek, starý člověk. Tomu také pobrali knihy, on jich těžce želel. Umínil si, že si opíše Nový zákon a žalmy. Vypůjčil si bibli od přítele a aby mohl nerušeně opisovat, našel si úkryt v dutině staré lípy, do níž lezl otvorem shora. Tam také mohl sedět u stolečku a psát při světle; zaznamenal si prý v zápiscích, že za dobu toho opisování spotřeboval tisíc dvě stě čtyři svíčky. Když opisoval žalmy, prozpěvoval prý si je při tom. Myslel, že zpívá potichu, zatím však, že byl dočista hluchý, neslyšel se; venku zato bylo zpěv ten zřetelně slyšet. Jenže nebylo lze uhodnout, odkud přichází. Starý Jiroušek uchyloval se do svého úkrytu za večera, kdy byl kolem klid, a psával do noci. Lidé se zastavovali v blízkosti lípy, slyšíce zpěv, ale marně pátrali, kdo kde zpívá. Jiroušek se málo s lidmi stýkal, bydlel sám v chaloupce blízko lípy. Ale přece se jednou doslechl, jak se lidé diví tomu zpěvu a nevědí, odkud přichází. Dostal strach, že by jej mohli přece jen vypátrat. Naštěstí byl už bezmála hotov, a tak přece opisování v lípě dokončil a nic se mu nestalo. Teprve po vydání tolerančního patentu, jímž byla prohlášena církev evangelická za uznanou státem, pochlubil se starý Jiroušek, jak opisoval v lípě, a tak se lidem vysvětlilo, odkud přicházel tajemný zpěv. Od toho pak bylo jméno „zpívající lípa“.

Lukásova „Zpívající“ lípa

Pajkrův dub u čp. 22

Pajkrův dub a statek čp. 22 

Již v polovině 16. století je zde zmiňován grunt, který v té době držel rod Lukásů. Následně se zde během staletí prostřídalo mnoho dalších rodů, ale od roku 1875 se majitelem nemovitosti stal František Pajkr a od této doby je jeho rod s touto nemovitostí neodmyslitelně spjat. Ale nejstarším doloženým držitelem tohoto gruntu dle urbárních registrů města Poličky z roku 1552 byl Jan Nesnádek. Vrchnosti platil celkem z 5 prutů rolí a k obraně města musel mít zbroj: ručnici, meč, přední plech, obojček a peklhaubec (přilbu). Jedna z velkých selských usedlostí v obci, s obytnou částí z doby kolem roku 1850, s roubenou světnicí. Zadní trakt v pol. 20. stol. zvýšen o polopatro. K usedlosti náleží samostatná roubená, původně polygonální stodola z roku 1717, přestavěná ve 40. letech 20. století. Nemovitost je kulturní památkou vedenou pod právní ochranou č. ÚSKP: 22420/6-3348. V její těsné blízkosti pak roste němý svědek dávných časů, který zcela jistě pamatuje mnoho z historie statku i obce a nese název po posledním rodu držitelů nemovitosti: 

Pajkrův dub

Qoercus robur, dub letní, výška stromu cca 25 m, obvod kmene asi 545 cm, šířka koruny 26 m, odhadované stáří přibližně 500 let

Jedná se patrně o úctyhodný „rodový“ strom, jehož kmen je z velké části dutý. Památným stromem byl vyhlášen dne 23. 3. 1989. Tzv. rodové stromy byly vysazovány při významných rodinných událostech, většinou při dokončení stavby nového statku, nezřídka také při narození hospodářova potomka. Věřilo se, že rod bude žít stejně dlouho jako strom, proto rodové stromy nebyly káceny a mohly se dožít i vysokého věku. Měly pochopitelně i nejednu funkci praktickou: poskytovaly stín, ochlazovaly dvůr i zdi domu, a když čněly až nad střechy, chránily vlastně stavení před blesky.

Pajkrův dub u čp. 22

Pajkrův dub u čp. 22

Pajkrův dub a statek čp. 22 

Již v polovině 16. století je zde zmiňován grunt, který v té době držel rod Lukásů. Následně se zde během staletí prostřídalo mnoho dalších rodů, ale od roku 1875 se majitelem nemovitosti stal František Pajkr a od této doby je jeho rod s touto nemovitostí neodmyslitelně spjat. Ale nejstarším doloženým držitelem tohoto gruntu dle urbárních registrů města Poličky z roku 1552 byl Jan Nesnádek. Vrchnosti platil celkem z 5 prutů rolí a k obraně města musel mít zbroj: ručnici, meč, přední plech, obojček a peklhaubec (přilbu). Jedna z velkých selských usedlostí v obci, s obytnou částí z doby kolem roku 1850, s roubenou světnicí. Zadní trakt v pol. 20. stol. zvýšen o polopatro. K usedlosti náleží samostatná roubená, původně polygonální stodola z roku 1717, přestavěná ve 40. letech 20. století. Nemovitost je kulturní památkou vedenou pod právní ochranou č. ÚSKP: 22420/6-3348. V její těsné blízkosti pak roste němý svědek dávných časů, který zcela jistě pamatuje mnoho z historie statku i obce a nese název po posledním rodu držitelů nemovitosti: 

Pajkrův dub

Qoercus robur, dub letní, výška stromu cca 25 m, obvod kmene asi 545 cm, šířka koruny 26 m, odhadované stáří přibližně 500 let

Jedná se patrně o úctyhodný „rodový“ strom, jehož kmen je z velké části dutý. Památným stromem byl vyhlášen dne 23. 3. 1989. Tzv. rodové stromy byly vysazovány při významných rodinných událostech, většinou při dokončení stavby nového statku, nezřídka také při narození hospodářova potomka. Věřilo se, že rod bude žít stejně dlouho jako strom, proto rodové stromy nebyly káceny a mohly se dožít i vysokého věku. Měly pochopitelně i nejednu funkci praktickou: poskytovaly stín, ochlazovaly dvůr i zdi domu, a když čněly až nad střechy, chránily vlastně stavení před blesky.

Pajkrův dub u čp. 22

Polygonální stodola u čp. 10

Vojenské posádky byly umístěny podél tzv. Královské zemské stezky (od 19. stol. název Trstenická) vedoucí z Bavorska přes Prahu do Markrabství moravského. Na ochranu před bandity, zvláště v oblasti hlubokých pohraničních hvozdů, musely cestující obchodníky, vrchnost i církevní poselstva doprovázet mezi jednotlivými posádkami ozbrojené oddíly. Z německých oblastí přicházeli také kolonizátoři nově zakládaných měst, kteří od krále obdrželi mnohé cestovní i osídlovací výhody. Kupř. v místech jejich dřívějšího pobytu jim měly být prominuty všechny tresty kromě dluhů. V lesnaté pahorkatině Vysočiny vznikaly také osady dřevorubců, po vyžďáření části lesů také zemědělců, později i horníků těžících rudu. V kraji se postupně usídlila i část vysloužilých strážců zemské cesty. Z nejstarší dochované církevní písemnosti (Abbatisuilla) vyplývá, že roku 1349 byla ve vsi Teleczie již větší farnost s kostelíkem a císař Karel IV. ho přidělil k tehdy vzniklému biskupství litomyšlskému. Vznik původní osady spadá patrně do století třináctého. Obyvatelstvo východních Čech se později hlásilo převážně k církvi podobojí, Jednotě bratrské či jiným reformačním směrům. V Litomyšli sídlilo biskupství Jednoty bratrské, také první tiskárna spisů Komenského, Chelčického a další literatury, později označené jako kacířské. V období pobělohorské rekatolizace se mnoho pronásledovaných rodin uchýlilo do kopců Vysočiny. Také v Telecím byly znova osídleny dříve opuštěné grunty, přestavbou pak vznikaly čtyřstranně uzavřené dvorce s okny jen do vnitřního dvora. Významnou stavebně-kulturní zajímavostí jsou památkově chráněné stavby původní lidové architektury Poličský dvorec. Typické jsou i jejich dřevěné štíty, lomenice, sestavované do ozdobných vzorců (v obci lze nalézt 8 variant sestav). Krajovou zvláštností jsou úzké stříšky mezi štítem domu a okny, tzv. Podlomení. Významnou stavební památkou v obci je roubená polygonální (devítiboká) stodola se šindelovou krytinou (u čp. 10). Trojboká usedlost, původně snad kovárna. Její součástí je opravená polygonální roubená stodola. Jako jediná v kraji zůstala součástí původního uspořádání uzavřeného dvorce. Tyto stodoly vznikaly od 16. stol., ale pro časté požáry obytných chalup se později musely stavět jen samostatně a v dostatečné vzdálenosti. Nová chalupa se tehdy postavila snadno, ale na uchráněné úrodě závisel osud rodiny. Stodola. Z roviny průčelí obytného traktu předstupuje malá desetiboká stodola z širších otesaných trámů, vázaných „na rybinu“, spáry mezi nimi nejsou vymazávané. Krov stodoly spočívá na tesařské stolici se 4 sloupy a páskami, které podpírají ližinu, hřebenové vaznici. Vjezd na mlat z boku ze dvora dvojdílnými vraty, které zvyšují úroveň střechy mírným prohnutím. Šindelová střecha. Mezi stodolou a brankou na zápraží je prkenná kůlnička (původně zřejmě prasečí chlívek?). Dvůr dnes zatravněný, uzavřený ze tří stran staveními, zpředu (čelně ke komunikaci) uzavřený zděnou (parkánovou) zdí s dvojdílnými dřevěnými vraty a vrátky v jedné půli vrat. Zeď je obílena a krytá 4 řadami šindelů na každé straně sedlové stříšky.

Polygonální stodola u čp. 10

Polygonální stodola u čp. 10

Vojenské posádky byly umístěny podél tzv. Královské zemské stezky (od 19. stol. název Trstenická) vedoucí z Bavorska přes Prahu do Markrabství moravského. Na ochranu před bandity, zvláště v oblasti hlubokých pohraničních hvozdů, musely cestující obchodníky, vrchnost i církevní poselstva doprovázet mezi jednotlivými posádkami ozbrojené oddíly. Z německých oblastí přicházeli také kolonizátoři nově zakládaných měst, kteří od krále obdrželi mnohé cestovní i osídlovací výhody. Kupř. v místech jejich dřívějšího pobytu jim měly být prominuty všechny tresty kromě dluhů. V lesnaté pahorkatině Vysočiny vznikaly také osady dřevorubců, po vyžďáření části lesů také zemědělců, později i horníků těžících rudu. V kraji se postupně usídlila i část vysloužilých strážců zemské cesty. Z nejstarší dochované církevní písemnosti (Abbatisuilla) vyplývá, že roku 1349 byla ve vsi Teleczie již větší farnost s kostelíkem a císař Karel IV. ho přidělil k tehdy vzniklému biskupství litomyšlskému. Vznik původní osady spadá patrně do století třináctého. Obyvatelstvo východních Čech se později hlásilo převážně k církvi podobojí, Jednotě bratrské či jiným reformačním směrům. V Litomyšli sídlilo biskupství Jednoty bratrské, také první tiskárna spisů Komenského, Chelčického a další literatury, později označené jako kacířské. V období pobělohorské rekatolizace se mnoho pronásledovaných rodin uchýlilo do kopců Vysočiny. Také v Telecím byly znova osídleny dříve opuštěné grunty, přestavbou pak vznikaly čtyřstranně uzavřené dvorce s okny jen do vnitřního dvora. Významnou stavebně-kulturní zajímavostí jsou památkově chráněné stavby původní lidové architektury Poličský dvorec. Typické jsou i jejich dřevěné štíty, lomenice, sestavované do ozdobných vzorců (v obci lze nalézt 8 variant sestav). Krajovou zvláštností jsou úzké stříšky mezi štítem domu a okny, tzv. Podlomení. Významnou stavební památkou v obci je roubená polygonální (devítiboká) stodola se šindelovou krytinou (u čp. 10). Trojboká usedlost, původně snad kovárna. Její součástí je opravená polygonální roubená stodola. Jako jediná v kraji zůstala součástí původního uspořádání uzavřeného dvorce. Tyto stodoly vznikaly od 16. stol., ale pro časté požáry obytných chalup se později musely stavět jen samostatně a v dostatečné vzdálenosti. Nová chalupa se tehdy postavila snadno, ale na uchráněné úrodě závisel osud rodiny. Stodola. Z roviny průčelí obytného traktu předstupuje malá desetiboká stodola z širších otesaných trámů, vázaných „na rybinu“, spáry mezi nimi nejsou vymazávané. Krov stodoly spočívá na tesařské stolici se 4 sloupy a páskami, které podpírají ližinu, hřebenové vaznici. Vjezd na mlat z boku ze dvora dvojdílnými vraty, které zvyšují úroveň střechy mírným prohnutím. Šindelová střecha. Mezi stodolou a brankou na zápraží je prkenná kůlnička (původně zřejmě prasečí chlívek?). Dvůr dnes zatravněný, uzavřený ze tří stran staveními, zpředu (čelně ke komunikaci) uzavřený zděnou (parkánovou) zdí s dvojdílnými dřevěnými vraty a vrátky v jedné půli vrat. Zeď je obílena a krytá 4 řadami šindelů na každé straně sedlové stříšky.

Polygonální stodola u čp. 10

Pomník padlých v I. světové válce

V neděli dne 5. června 1922 byl v naší obci slavnostně odhalen pomník padlých ve světové válce. Kamenný čtyřboký jehlan (darovaný starostou obce Václavem Zahradníkem) nese fotografie se jmény 35 padlých z naší obce. Celkový náklad na úpravu činil 3 000 Kč. Uhrazen byl jednak sbírkou, kterou vykonali legionáři mezi občany, jednak výtěžkem slavnostního odhalení pomníku, dále pak místní Sokol daroval na pomník 450 Kč, obec pak převzala udržování pomníku a jeho okolí. Pomník sám pak byl umístěn na obecním pozemku a kolem něho obec zřídila železnou ohradu a vysázela okrasné keře, 2 stříbrné smrky a 3 pamětní lípy. Slavnostním řečníkem při odhalení pomníku byl Bohuslav Nekvinda, učitel z Borové, zdejší rodák. Pomník není sice žádným honosným uměleckým dílem, ale i prostá mohyla splní jistě svůj hlavní úkol připomínat budoucím pokolením utrpení a oběti předků na frontách Velké války. V roce 2012 byl pomník a jeho okolí na náklady obce a za přispění dotace z Pardubického kraje celkově zrekonstruován, a to za částku 200 215 Kč. Při této rekonstrukci byla na pomník doplněna ještě 3 jména padlých občanů, na která se při jeho budování z neznámých důvodů opomenulo. Celkový počet padlých z naší obce tak byl uzavřen na počtu 38. Jen pro historickou dokumentaci je nutno uvést, že z naší obce narukovalo na různá bojiště světové války celkem 220 mužů, takže každý 6. se již nikdy zpět do rodné vesnice a ke své rodině nevrátil. Mnohé z návštěvníků pak jistě udiví, že na zadní části pomníku je uveden letopočet 1914–1919. Není to chyba z neznalosti historie, ba naopak. Naši předkové zde uvedli všechny padlé, tedy jak rakousko-uherské vojáky, tak i legionáře a v jednom případě i jednoho vojáka nově se rodící Československé republiky, který položil svůj život v bojích s Maďary na Slovensku právě v roce 1919. 

Jména padlých: 

František Čuřík, chalupník, čp. 92, nar. 30. 11. 1886, zemřel na malárii dne 10. 10. 1918 v Albánii. 

Emil Dvořák, učitel, čp. 26, nar. 16. 2. 1890, nezvěstný od 4. 12. 1914 - Srbsko. 

František Dvořák, dělník, čp. 20, nar. 22. 4. 1889, nezvěstný od 18. 10. 1915 - Itálie. 

Antonín Fajmon, zedník, čp. 177, nar. 24. 12. 1892, padl na italské frontě dne 22. 7. 1915. 

Josef Fajmon, rolník, Mrhov čp. 2, nar. 16. 9. 1888, padl u Ostrova v Haliči dne 26. 10. 1914. 

Josef Fajmon, domkář, čp. 111, nar. 30. 6. 1879, padl u Gorice dne 20. 8. 1917 na italské frontě. 

Antonín Filipi, nožíř, čp. 164, nar. 6. 4. 1891, jako čsl. legionář podlehl zranění dne 28. 6. 1918. 

Adolf Háněl, truhlář, čp. 111, nar. 22. 11. 1891, kulometčík 1. pluku čsl. legií, zabit koněm dne 23. 4. 1918. 

Jan Hnát, domkář, čp. 17, nar. 25. 6. 1877, zemřel v zajetí na ruské frontě dne 22. 5. 1916. 

Ladislav Kadidlo, pomocný hajný, čp. 136, nar. 16. 8. 1893, padl na ruské frontě dne 15. 5. 1915. 

Jan Kašpar, zedník, čp. 119, nar. 29. 8. 1882, padl na ruské frontě dne 11. 9. 1915. 

František Kovář, rolník, čp. 48, nar. 18. 5. 1882, na jaře 1915 padl do zajetí a později prohlášen za nezvěstného. 

Jan Kučera, rolník, čp. 158, nar. 10. 6. 1868, na ruské frontě zemřel na tyfus v Haliči. 

Jan Kunhart, čp. 87, nar. 18. 5. 1873. 

Josef Lamplot, rolník, čp. 44, nar. 2. 3. 1898, padl na italské frontě dne 30. 3. 1918. 

Josef Leksa, tesař, čp. 78, nar. 9. 4. 1897, na italské frontě zasypán sněhovou lavinou dne 13. 12. 1916. 

Josef Lorenc, kočí, čp. 38, nar. 11. 10. 1883, padl na ruské frontě dne 2. 8. 1915. 

Josef Lukás, rolník, čp. 102, nar. 22. 5. 1885, padl na italské frontě dne 26. 7. 1915. 

Jan Metelák, čp. 96, nar. 14. 4. 1874. 

Josef Metelák, truhlář, čp. 130, nar. 8. 5. 1876, zemřel v Rusku na zánět mozkových blan dne 4. 2. 1915. 

František Plíhal, rolník, čp. 104, nar. 10. 8. 1897, zemřel na malárii dne 26. 4. 1918 v Albánii. 

František Popelka, rolník, čp. 113, nar. 20. 9. 1880, dne 12. 8. 1916 byl raněn a později na následky zranění v Poličce zemřel. 

Adolf Pospíšil, obuvník, čp. 58, nar. r. 1889, zmizel na ruské frontě – asi zapadl v bažinách. 

Jan Pospíšil, obuvník, čp. 37, nar. 19. 8. 1897, zemřel na malárii dne 23. 4. 1917 v Albánii. 

Josef Rejman, rolník, čp. 161, nar. 26. 10. 1888, podlehl zranění dne 16. 5. 1917 v Haliči. 

Jindřich Riesner, kočí, čp. 67, nar. 23. 10. 1884, zemřel v nemocnici v Negotině u Niše po zranění na srbském bojišti. 

Jan Roušar, dělník, čp. 82, nar. 23. 6. 1873, podlehl zranění na ruské frontě dne 31. 1. 1917. 

Josef Růžička, kovář, čp. 167, nar. 25. 4. 1897, padl na Slovensku v boji proti Maďarům dne 11. 6. 1919. 

Vincenc Střílek, krejčí, čp. 123, nar. 4. 7. 1897, zemřel po zranění dne 4. 1. 1918 v Itálii. 

Josef Šmatlán, dělník, čp. 125, nar. 1. 2. 1894, od června 1915 nezvěstný. 

Eduard Šoplata, obuvník, čp. 46, nar. 23. 2. 1885, zemřel v zajetí na italské frontě dne 1. 7. 1917. 

Josef Toman, kolář, čp. 30, nar. 1877, na italské frontě zasypán sněhovou lavinou. 

Josef Trávníček, rolník, čp. 120, nar. 3. 3. 1885, zemřel v Uhrách dne 30. 1. 1916. 

Josef Vosmek, čeledín, čp. 6, nar. 28. 8. 1895, po zranění na ruské frontě zemřel dne 16. 8. 1915. 

Alois Vraspír, krejčí, čp. 174, nar. 31. 12. 1897, padl na italské frontě v září 1917. 

Emil Vraspír, čp. 157, nar. 19. 5. 1895, těžce raněn na ruské frontě v roce 1915, zemřel 29. 4. 1918, pohřben v Josefově/Dvůr Králové nad Labem. 

Hynek Zrůst, rolník, čp. 38, nar. 13. 9. 1880, po zranění na ruské frontě zemřel dne 28. 6. 1915. 

Josef Zrůst, rolník, čp. 38, nar. 12. 7. 1875, na ruské frontě byl dne 12. 2. 1915 přejet vlakem.

Pomník padlých v I. světové válce

Pomník padlých v I. světové válce

V neděli dne 5. června 1922 byl v naší obci slavnostně odhalen pomník padlých ve světové válce. Kamenný čtyřboký jehlan (darovaný starostou obce Václavem Zahradníkem) nese fotografie se jmény 35 padlých z naší obce. Celkový náklad na úpravu činil 3 000 Kč. Uhrazen byl jednak sbírkou, kterou vykonali legionáři mezi občany, jednak výtěžkem slavnostního odhalení pomníku, dále pak místní Sokol daroval na pomník 450 Kč, obec pak převzala udržování pomníku a jeho okolí. Pomník sám pak byl umístěn na obecním pozemku a kolem něho obec zřídila železnou ohradu a vysázela okrasné keře, 2 stříbrné smrky a 3 pamětní lípy. Slavnostním řečníkem při odhalení pomníku byl Bohuslav Nekvinda, učitel z Borové, zdejší rodák. Pomník není sice žádným honosným uměleckým dílem, ale i prostá mohyla splní jistě svůj hlavní úkol připomínat budoucím pokolením utrpení a oběti předků na frontách Velké války. V roce 2012 byl pomník a jeho okolí na náklady obce a za přispění dotace z Pardubického kraje celkově zrekonstruován, a to za částku 200 215 Kč. Při této rekonstrukci byla na pomník doplněna ještě 3 jména padlých občanů, na která se při jeho budování z neznámých důvodů opomenulo. Celkový počet padlých z naší obce tak byl uzavřen na počtu 38. Jen pro historickou dokumentaci je nutno uvést, že z naší obce narukovalo na různá bojiště světové války celkem 220 mužů, takže každý 6. se již nikdy zpět do rodné vesnice a ke své rodině nevrátil. Mnohé z návštěvníků pak jistě udiví, že na zadní části pomníku je uveden letopočet 1914–1919. Není to chyba z neznalosti historie, ba naopak. Naši předkové zde uvedli všechny padlé, tedy jak rakousko-uherské vojáky, tak i legionáře a v jednom případě i jednoho vojáka nově se rodící Československé republiky, který položil svůj život v bojích s Maďary na Slovensku právě v roce 1919. 

Jména padlých: 

František Čuřík, chalupník, čp. 92, nar. 30. 11. 1886, zemřel na malárii dne 10. 10. 1918 v Albánii. 

Emil Dvořák, učitel, čp. 26, nar. 16. 2. 1890, nezvěstný od 4. 12. 1914 - Srbsko. 

František Dvořák, dělník, čp. 20, nar. 22. 4. 1889, nezvěstný od 18. 10. 1915 - Itálie. 

Antonín Fajmon, zedník, čp. 177, nar. 24. 12. 1892, padl na italské frontě dne 22. 7. 1915. 

Josef Fajmon, rolník, Mrhov čp. 2, nar. 16. 9. 1888, padl u Ostrova v Haliči dne 26. 10. 1914. 

Josef Fajmon, domkář, čp. 111, nar. 30. 6. 1879, padl u Gorice dne 20. 8. 1917 na italské frontě. 

Antonín Filipi, nožíř, čp. 164, nar. 6. 4. 1891, jako čsl. legionář podlehl zranění dne 28. 6. 1918. 

Adolf Háněl, truhlář, čp. 111, nar. 22. 11. 1891, kulometčík 1. pluku čsl. legií, zabit koněm dne 23. 4. 1918. 

Jan Hnát, domkář, čp. 17, nar. 25. 6. 1877, zemřel v zajetí na ruské frontě dne 22. 5. 1916. 

Ladislav Kadidlo, pomocný hajný, čp. 136, nar. 16. 8. 1893, padl na ruské frontě dne 15. 5. 1915. 

Jan Kašpar, zedník, čp. 119, nar. 29. 8. 1882, padl na ruské frontě dne 11. 9. 1915. 

František Kovář, rolník, čp. 48, nar. 18. 5. 1882, na jaře 1915 padl do zajetí a později prohlášen za nezvěstného. 

Jan Kučera, rolník, čp. 158, nar. 10. 6. 1868, na ruské frontě zemřel na tyfus v Haliči. 

Jan Kunhart, čp. 87, nar. 18. 5. 1873. 

Josef Lamplot, rolník, čp. 44, nar. 2. 3. 1898, padl na italské frontě dne 30. 3. 1918. 

Josef Leksa, tesař, čp. 78, nar. 9. 4. 1897, na italské frontě zasypán sněhovou lavinou dne 13. 12. 1916. 

Josef Lorenc, kočí, čp. 38, nar. 11. 10. 1883, padl na ruské frontě dne 2. 8. 1915. 

Josef Lukás, rolník, čp. 102, nar. 22. 5. 1885, padl na italské frontě dne 26. 7. 1915. 

Jan Metelák, čp. 96, nar. 14. 4. 1874. 

Josef Metelák, truhlář, čp. 130, nar. 8. 5. 1876, zemřel v Rusku na zánět mozkových blan dne 4. 2. 1915. 

František Plíhal, rolník, čp. 104, nar. 10. 8. 1897, zemřel na malárii dne 26. 4. 1918 v Albánii. 

František Popelka, rolník, čp. 113, nar. 20. 9. 1880, dne 12. 8. 1916 byl raněn a později na následky zranění v Poličce zemřel. 

Adolf Pospíšil, obuvník, čp. 58, nar. r. 1889, zmizel na ruské frontě – asi zapadl v bažinách. 

Jan Pospíšil, obuvník, čp. 37, nar. 19. 8. 1897, zemřel na malárii dne 23. 4. 1917 v Albánii. 

Josef Rejman, rolník, čp. 161, nar. 26. 10. 1888, podlehl zranění dne 16. 5. 1917 v Haliči. 

Jindřich Riesner, kočí, čp. 67, nar. 23. 10. 1884, zemřel v nemocnici v Negotině u Niše po zranění na srbském bojišti. 

Jan Roušar, dělník, čp. 82, nar. 23. 6. 1873, podlehl zranění na ruské frontě dne 31. 1. 1917. 

Josef Růžička, kovář, čp. 167, nar. 25. 4. 1897, padl na Slovensku v boji proti Maďarům dne 11. 6. 1919. 

Vincenc Střílek, krejčí, čp. 123, nar. 4. 7. 1897, zemřel po zranění dne 4. 1. 1918 v Itálii. 

Josef Šmatlán, dělník, čp. 125, nar. 1. 2. 1894, od června 1915 nezvěstný. 

Eduard Šoplata, obuvník, čp. 46, nar. 23. 2. 1885, zemřel v zajetí na italské frontě dne 1. 7. 1917. 

Josef Toman, kolář, čp. 30, nar. 1877, na italské frontě zasypán sněhovou lavinou. 

Josef Trávníček, rolník, čp. 120, nar. 3. 3. 1885, zemřel v Uhrách dne 30. 1. 1916. 

Josef Vosmek, čeledín, čp. 6, nar. 28. 8. 1895, po zranění na ruské frontě zemřel dne 16. 8. 1915. 

Alois Vraspír, krejčí, čp. 174, nar. 31. 12. 1897, padl na italské frontě v září 1917. 

Emil Vraspír, čp. 157, nar. 19. 5. 1895, těžce raněn na ruské frontě v roce 1915, zemřel 29. 4. 1918, pohřben v Josefově/Dvůr Králové nad Labem. 

Hynek Zrůst, rolník, čp. 38, nar. 13. 9. 1880, po zranění na ruské frontě zemřel dne 28. 6. 1915. 

Josef Zrůst, rolník, čp. 38, nar. 12. 7. 1875, na ruské frontě byl dne 12. 2. 1915 přejet vlakem.

Pomník padlých v I. světové válce

Selský dvorec čp. 16 - Roušarův

Národní kulturní památka, vyhlášena nařízením vlády ČR č. 106/2014 Sb., dne 28. května 2014

Východní Čechy patřily tradičně mezi oblasti osídlené evangelíky. I během období rekatolizace v 17. a 18. století se ve vsi udržela silná utajovaná komunita vyznavačů „pod obojí“, takže ihned po vyhlášení tolerančního patentu Josefa II. se velká část obyvatel přihlásila k evangelické církvi. Od té doby zde byly dvě fary, dva kostely a dvě školy. V době národního obrození se Telecí díky svým dějinám dostalo do děl Aloise Jiráska, Terezy Novákové i dalších autorů. Největší teleckou pozoruhodností jsou však lidové stavby, díky nimž byla spodní část vesnice v roce 2004 prohlášena vesnickou památkovou zónou. V poměrně velkém množství se zde dochovaly roubené domy. Mnohé dosud vytvářejí s hospodářskými budovami podobu uzavřených trojbokých nebo čtyřbokých „poličských“ dvorců. Výjimečně se dochovaly i stavby dispozičně velmi starobylé, s rozlehlými a vysokými světnicemi. Typickým znakem, i když mladším, bývají také lomenice s nízkou stříškou při patě štítu (podlomením), skládané do podoby šikmého „ondřejského“ kříže. Lidových staveb v obci je mnoho, a tak se soustředíme na tu nejvýznamnější, u které se právě nacházíte: Nejcennější a nejkrásnější památkou lidové architektury v široké oblasti je unikátně dochovaný dvorec čp. 16. Parcela náleží ke středověké lánové parcelaci, vysazení vsi pravděpodobně mezi koncem 13. a pol. 14. století (Albertsdorf). Od 16. stol. majitelé s českými jmény. Usedlost zřejmě v původním umístění. Po levé straně dvora stojí mohutný roubený dům s rozlehlou vysokou světnicí a patrovými komorami (tzv. špýcharový dům). Světnice má povalový strop, podepřený jediným trámem. Ve štítu nedávno obnovené šindelové střechy je lomenice v podobě „ondřejského“ kříže. Dům: Nejstarší částí je střední a zadní část domu (roubené obvodové stěny včetně celého bloku komory a v patře horní síně a sýpkové komory) z 60. let 16. století (dendro kácení dřeva 1564 –66). Přední obytná část, postavená na místě starší, pochází z období kolem r. 1700 (dendro kácení dřeva 1699–1701, resp. 1703), sklep zřejmě současný s touto etapou. Přestavba kuchyně s nynějším masívním tahovým komínem je mladší (2. pol. 19. stol.). Přestavba horní části domu do nynější podoby s novým krovem z doby kolem r. 1793 (dendro 1792/93): část starého krovu použita např. jako stropnice místností v patře. Podle dendrochronologického průzkumu pocházejí komory s gotizujícím sedlovým portálkem z doby po polovině 16. století. O unikátnosti historické stavby v zapadlém koutě Žďárských vrchů není pochyb. Jak praví obecní kronika obce Telecí, první zmínka sahá až do roku 1552, kdy ji vlastnil Marek Staňků. Přestože se chalupa od té doby mnohokrát přestavovala a měnila majitele, v roce 2009 provedený dendrochronologický výzkum zaměřený na datování dřeva potvrdil, že roubení pochází z jedlí a smrků pokácených v roce 1565. Vysoká světnice je z počátku 17. století. Do dnešní podoby byl dům upraven na konci 18. století, kdy byly patrně postaveny i stáje, chlívky a kolna. Nejmladší je roubená stodola z počátku 19. století. Přemýšlivost a praktičnost tehdejších majitelů dokládají dvě půdy nad sebou. Jak praví kronika, na konci 18. století měla jedna z mnoha luk patřících ke gruntu rozlohu 325 čtverečních sáhů a výnos byl 99 vozů sena a 35 vozů otavy. Dostatek místa byl pro hospodáře základ.

Selský dvorec čp. 16 - Roušarův

Selský dvorec čp. 16 - Roušarův statek

Národní kulturní památka, vyhlášena nařízením vlády ČR č. 106/2014 Sb., dne 28. května 2014

Východní Čechy patřily tradičně mezi oblasti osídlené evangelíky. I během období rekatolizace v 17. a 18. století se ve vsi udržela silná utajovaná komunita vyznavačů „pod obojí“, takže ihned po vyhlášení tolerančního patentu Josefa II. se velká část obyvatel přihlásila k evangelické církvi. Od té doby zde byly dvě fary, dva kostely a dvě školy. V době národního obrození se Telecí díky svým dějinám dostalo do děl Aloise Jiráska, Terezy Novákové i dalších autorů. Největší teleckou pozoruhodností jsou však lidové stavby, díky nimž byla spodní část vesnice v roce 2004 prohlášena vesnickou památkovou zónou. V poměrně velkém množství se zde dochovaly roubené domy. Mnohé dosud vytvářejí s hospodářskými budovami podobu uzavřených trojbokých nebo čtyřbokých „poličských“ dvorců. Výjimečně se dochovaly i stavby dispozičně velmi starobylé, s rozlehlými a vysokými světnicemi. Typickým znakem, i když mladším, bývají také lomenice s nízkou stříškou při patě štítu (podlomením), skládané do podoby šikmého „ondřejského“ kříže. Lidových staveb v obci je mnoho, a tak se soustředíme na tu nejvýznamnější, u které se právě nacházíte: Nejcennější a nejkrásnější památkou lidové architektury v široké oblasti je unikátně dochovaný dvorec čp. 16. Parcela náleží ke středověké lánové parcelaci, vysazení vsi pravděpodobně mezi koncem 13. a pol. 14. století (Albertsdorf). Od 16. stol. majitelé s českými jmény. Usedlost zřejmě v původním umístění. Po levé straně dvora stojí mohutný roubený dům s rozlehlou vysokou světnicí a patrovými komorami (tzv. špýcharový dům). Světnice má povalový strop, podepřený jediným trámem. Ve štítu nedávno obnovené šindelové střechy je lomenice v podobě „ondřejského“ kříže. Dům: Nejstarší částí je střední a zadní část domu (roubené obvodové stěny včetně celého bloku komory a v patře horní síně a sýpkové komory) z 60. let 16. století (dendro kácení dřeva 1564 –66). Přední obytná část, postavená na místě starší, pochází z období kolem r. 1700 (dendro kácení dřeva 1699–1701, resp. 1703), sklep zřejmě současný s touto etapou. Přestavba kuchyně s nynějším masívním tahovým komínem je mladší (2. pol. 19. stol.). Přestavba horní části domu do nynější podoby s novým krovem z doby kolem r. 1793 (dendro 1792/93): část starého krovu použita např. jako stropnice místností v patře. Podle dendrochronologického průzkumu pocházejí komory s gotizujícím sedlovým portálkem z doby po polovině 16. století. O unikátnosti historické stavby v zapadlém koutě Žďárských vrchů není pochyb. Jak praví obecní kronika obce Telecí, první zmínka sahá až do roku 1552, kdy ji vlastnil Marek Staňků. Přestože se chalupa od té doby mnohokrát přestavovala a měnila majitele, v roce 2009 provedený dendrochronologický výzkum zaměřený na datování dřeva potvrdil, že roubení pochází z jedlí a smrků pokácených v roce 1565. Vysoká světnice je z počátku 17. století. Do dnešní podoby byl dům upraven na konci 18. století, kdy byly patrně postaveny i stáje, chlívky a kolna. Nejmladší je roubená stodola z počátku 19. století. Přemýšlivost a praktičnost tehdejších majitelů dokládají dvě půdy nad sebou. Jak praví kronika, na konci 18. století měla jedna z mnoha luk patřících ke gruntu rozlohu 325 čtverečních sáhů a výnos byl 99 vozů sena a 35 vozů otavy. Dostatek místa byl pro hospodáře základ.

Selský dvorec čp. 16 - Roušarův statek